Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1029/26 ze dne 1. 9. 2026 potvrdil, že ústavní výchova představuje krajní a poslední možné řešení, které lze nařídit pouze tehdy, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a nelze jeho situaci řešit mírnějšími prostředky. V projednávané věci však shledal, že umístění nezletilé do neutrálního prostředí bylo vzhledem k prokázanému dlouhodobému negativnímu ovlivňování dítěte otcem, zhoršování jejího vztahu k matce a ohrožení jejího psychosociálního vývoje přiměřeným opatřením. Obecné soudy podle Ústavního soudu dostatečně zohlednily nejlepší zájem nezletilé, provedly rozsáhlé dokazování a řádně zvážily i alternativy k ústavní výchově. Současně Ústavní soud zdůraznil, že ústavní výchova není sankcí, ale výchovným a ochranným opatřením, jehož účelem je vytvořit podmínky pro zdravý vývoj dítěte a případný návrat do rodinného prostředí. Nález tak potvrzuje, že právo dítěte na rodičovskou péči není absolutní a v případě vážného ohrožení jeho duševního či psychosociálního vývoje může ustoupit jeho nejlepšímu zájmu a potřebě ochrany před škodlivým rodičovským vlivem.
Napsat komentář