Ústavní soud ve svému nálezu II. ÚS 3027/24 ze dne 25. 3. 2026 zrušil vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi a související opatření policejního orgánu ve věci vyšetřování údajného trestného činu týrání svěřené osoby, který měl být spáchán zaměstnanci zařízení, kde žijí osoby se zdravotním postižením.
Podnět k zahájení trestního řízení byl dán Veřejným ochráncem práv, který poukázal na možné porušování lidských práv při zacházení s některými klienty. Policejní orgán neshledal, že by došlo k naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu, u čtyř zaměstnanců zařízení pouze vyvodil přestupkovou odpovědnost.
Stěžovatel dal podnět k prověření postupu policejního orgánu příslušnému státnímu zastupitelství, které ho ale neshledalo důvodným a stěžovatel neuspěl ani u vyšší instance. Proto podal ústavní stížnost, ve které namítal porušení práva na účinné vyšetřování, dále podotkl, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily specifickou situaci zdravotně postiženého nezletilého stěžovatele a dále namítal protiústavnost ustanovení § 149 trestního zákoníku. Ústavní soud stěžovateli vyhověl a zrušil vyrozumění státních zastupitelství a policejního orgánu.
Ústavní soud shledal, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně vysvětlily, proč nevyhověly stěžovatelovým námitkám a omezily se jen na obecné fráze o nedostatečné intenzitě jednání zaměstnanců zařízení. Senát dále shledal, že orgány činné v trestním řízení nevzaly v potaz specifickou situaci stěžovatele jakožto osoby se zdravotním postižením. Proto ústavní soud nastínil aspekty případu, na které se při opětovném řízení budou muset zvláště zaměřit.
Zaprvé musí orgány zohlednit fakt, že stěžovatel je ve „znásobeném“ zvláště zranitelném postavení, jelikož je jednak nezletilým dítětem a jednak osobou s duševním postižením, které mu znemožňuje verbální komunikaci. Zadruhé se budou muset vypořádat se skutečností, že nepřijatelné chování zaměstnanců je do určité míry rozšířenou a dlouhodobou praxí, která může vést k pocitu nepostižitelnosti na straně osob, které se takového chování dopouští. Zatřetí musí orgány brát zřetel na možnou trestní odpovědnost samotného zařízení jakožto právnické osoby. Co do požadavku na zrušení § 149 trestního zákoníku Ústavní soud stěžovateli nevyhověl.