Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 30/26 zabýval ústavností nedobrovolné hospitalizace pacienta s duševní poruchou. Obecné soudy ji považovaly za přípustnou z preventivních důvodů, protože u pacienta vzniklo podezření na závažné srdeční onemocnění a obávaly se, že kvůli své duševní poruše nebude dodržovat léčbu a ohrozí tak své zdraví. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tím byla porušena jeho základní práva.
Zdůraznil, že nedobrovolná hospitalizace představuje mimořádně intenzivní zásah do osobní svobody a je přípustná pouze při striktním splnění zákonných podmínek, které je třeba vykládat restriktivně. Samotná duševní porucha ani úvahy o možném budoucím vývoji podle něj k omezení osobní svobody nestačí. Nezbytné je prokázat konkrétní, bezprostřední a závažné ohrožení, které nelze odvrátit mírnějšími prostředky.
Ústavní soud současně vytkl obecným soudům nedostatečné zjištění skutkového stavu, zejména neprovedení důkazu zdravotnickou dokumentací, a připomněl, že i ve zrychleném řízení musí soud aktivně provádět potřebné dokazování. Preventivní omezení osobní svobody založené pouze na nejistých budoucích úvahách proto označil za protiústavní a zdůraznil, že účelem nedobrovolné hospitalizace není disciplinace pacienta ani prosazování paternalistického přístupu k léčbě.
Napsat komentář