Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 142/26 zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady spočívající v tom, že dovolatel dostatečně neoznačil judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Ústavní soud zdůraznil, že smyslem požadavku na vymezení přípustnosti dovolání není formalistické trvání na uvedení spisových značek. Jestliže dovolatel pomocí konkrétního slovního popisu jednoznačně identifikuje ustálenou rozhodovací praxi, musí se Nejvyšší soud jeho argumentací zabývat. Chybějící spisová značka sama o sobě nemůže být důvodem k odmítnutí dovolání.
Nicméně, i přesto stále platí, že dovolání je sepisováno právním profesionálem, na kterého jsou kladeny vyšší nároky. V případě neuvedení spisové značky musí tedy být na první pohled zřejmé, o jakou ustálenou rozhodovací praxi jde, a nesmí o tom být žádné rozumné pochybnosti; v opačném případě trpí dovolání vadou, pro kterou ho Nejvyšší soud odmítne.
Napsat komentář